Jdi na obsah Jdi na menu
 


Podzimní výstup na Nos

22. 11. 2012

 

   V době, kdy většina lezců hledá útočiště spíše na vyhřáté překližce v dosahu baru s kvalitními nápoji, se pravověrní milovníci Jizerek zpravidla ještě vydávají v sychravém počasí do zavlhlých a studených stěn rozloučit s drsnou žulou. A tak jsme i my (tedy Katy Ticháková, Michal Tregler a já) vyrazili na sklonku října do údolí Černého potoka vylézt si Údolní cestu na Nos.pa140336.jpg Cesta pod stěnu probíhala v dobré náladě, protože bylo jasné, že počasí vydrží. Při příjezdu do Bílého potoka trochu mrholilo, ale výše v údolí již nebylo po dešti ani památky a dokonce se na nás občas usmálo zakřiknuté podzimní slunce.

 

pa140340.jpg

 

 

 

 

 

 

Samotnou stěnu asi není třeba příliš popisovat. Je to na Jizerky monumentální členitá plotna s poměrnou výškou asi 38 metrů, s připočtením předskalí a vrcholové plotny celková výška dosahuje hodně přes 60 metrů. Údolní cesta patřila vždy mezi vážné cesty, ale má jednu fantastickou, pro Jizerky dost neobvyklou vlastnost - je dobře zajištěná !

   pa140342.jpgPři našem příchodu ze stěny zrovna slaňovala trojice lezců. Rychle jsme se převlékli a Michal nastoupil do stěny. Od něho i sestoupivších lezců jsem již věděl, že budu mít problém. Všichni udávali dost promrzlou skálu, a to je pro mě vždy zlé. Vždycky na začátku chladného období mi musí "přemrznout" prsty, jinak vlastně necítím ani velké chyty. Po přemrznutí můžu chodit celou zimu bez rukavicProstě to tak je. Je to památka na 40 let staré omrzliny.

  Michal bravurně dolezl ke třetímu kruhu a já nastupuji. Pochopitelně - i letos mě zebou ruce a nic necítím. Takže ani na stará kolena se to nezlepšilo. Dolézám k prvnímu kruhu a nad ním už ruce necítím. Na chvíli si sedám a přemýšlím, co dál. Obvykle mě ruce zebou dost dlouho. Než to povolí, tak Michal nahoře zmrzne. Rozhoduji se za pár minut. Poleze jenom Katy a Michal, já slaním a budu fotit. Nos si vylezu jindy. Katy je za chvíli u mě, taky ji zebe, ale trochu jinak. Takže za chvíli sedí u Michala a ten se konečně může hnout z větrného štandu.

pa140345.jpg

 

Já jsem již taky celkem v pohodě. Bolest v prstech ustupuje, a tak fotím. V duchu jsem rád, jak se "mlaďasové" na žule pohybují. Dělají pokroky doslova na každé cestě. Za chvíli již oba chystají slanění a během pár minut sedíme u teplého čaje zase hezky pohromadě. Ještě se pokocháme pohledem na prosluněné Frýdlantské cimbuří a za chvíli již pomalu sestupujeme dolů údolím. Letos už asi moc výstupů nepřibyde, ale i tak máme hezký pocit.

pa140348.jpg

Na jaře se sem vrátíme, já sundám pytel nepytel a snad přidáme i něco dalšího. Junioři pokukují po Divé Máří z údolí. Tak uvidíme - tam to také není zadarmo.

 

 

Libor