Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zájezd Rakousko - duben 2014

2. 6. 2014

 

 

  Na duben letošního roku jsme naplánovali další zájezd do Tater. Pro někoho byl termín možná trochu divoký s ohledem na počasí na přelomu zimy a jara, ale právě lezení v kombinovaném terénu pro nás bylo největším lákadlem. Pro místo pobytu jsme zvolili Téryho chatu v rámci poznávání jednotlivých částí Vysokých Tater. Na zájezd se přihlásilo 9 lidí, což nám umožnilo již v Jablonci spřádat poměrně velkorysé plány. Zbývalo jenom mít trochu štěstí na počasí. Ale právě tento rozhodující faktor nám naše plány velmi brzy překazil. Dvacet centimetrů nového sněhu den před naším odjezdem, noční mráz a denní vysoká teplota. To byl fakt a to byly podmínky tak leda na posezení v dobré hospodě, kterou Teryna bohužel není.

   Odstoupení některých účastníků od zájezdu na sebe nenechalo dlouho čekat a velmi brzy zbyli účastníci jenom čtyři – Petr Fischer, Tomáš Hyška, Pavel „Sedlák“ Jirásek a já. Na poslední schůzce jsme se dohodli, že rozhodně někam pojedeme a výlet nevzdáme. Padl návrh na Paklenici, na nějakou českou oblast a také jsem nesměle plácnul, že bychom mohli jet „na ty skály u Vídně.“ Bylo rozhodnuto.
   V plánovaný den odjezdu u mě před domem přistála narvaná Oktávka, do které by šlo ještě naložit maximálně igelitku s 6 rohlíky. Hoši mě však chtěli vzít s sebou, což se mi zdálo být nemožné. Ale možné to bylo. Mistr Fischer rozehrál celou škálu speditérských triků, vyložil věci na vozovku (samozřejmě skoro v celé šíři) a začal věci dovedně ukládat. Po 15 minutách odjížděla výprava kompletní. Vypadalo to spíše na zkušební jízdu nějaké automobilky, ale sedělo se pohodlně. Já coby veterán jsem byl usazen na sedadlo smrti, kde jsem se pohodlně rozvalil. Tomáš a Pavel byli vzadu obloženi tak, že ani čelní náraz do rychlíku od Prahy by jim nemohl vážněji ublížit.
   Cesta uběhla v klidu, pohodě a poměrně rychle. Chvíli po poledni jsme se ubytovali v kempu Paradise Garden, který je vzdálen asi 10 km SZ od oblasti Peilstein. Pro někoho možná daleko, ale s ubytováním okolo lezecké oblasti to není žádná sláva, pomineme-li poměrně drahé penziony. Náš kemp je opravdu Rajskou zahradou. Nejen, že v dubnu na místě skoro nikdo nebyl, ale již na první pohled je vidět, že to je místo pro tradiční návštěvníky. Všude zahrádky, ve kterých stojí obytné přívěsy „na špalkách,“ malé chatičky a naopak relativně málo místa pro stany. Prostě místo, kde zejména Vídeňáci dříve narození tráví asi většinu času od jara do podzimu. Ke standartní výbavě kempu patří hypermoderní a obrovská budova se sociálkami. Zde je mnoho sprch, mycích kabinek, místa pro praní, mytí nádobí a dokonce proplachování suchých WC z karavanů. Vstup je na čip, který je vždy vydáván společně pro 2 osoby a je v ceně 8,- E za osobu, včetně stanu (v letní sezoně to možná bude více).
   Po postavení 3 stanů pro 4 osoby jsme vyrazili do skal. Hlavní hřeben Peilsteinu je od parkoviště poměrně daleko, a tak jsme s ohledem na pozdní odpoledne zvolili sektor u silnice. Asi 30 metrů vysoké skály s dobrým jištěním byly báječnou volbou pro seznámení s místním vápnem. Jedinou nepříjemností byl velmi silný vítr, ale to jsme s Tomášem vyřešili přesunem na prosluněnou JZ stěnu do závětří. Tam za námi nakonec dorazil i Petr se Sedlákem, ovšem ti byli na rozdíl od nás dost ošlehaní zmíněným větrem. Do večera jsme vylezli asi 7 nebo 8 cest a do kempu jsme se vrátili výtečně naladěni. Sedlák se ujal vaření, při kterém bylo lepší ho moc nepozorovat, ale výsledkem bylo báječných několik chodů vybraných pokrmů. Popili jsme ještě trochu Plzně, já jsem ještě nasadil desinfekční Božkov a za chvíli jsme spali spánkem spravedlivých.
pazout_horolezci_cz-07143503.jpg
   Ráno nás přivítalo silným přízemním mrazíkem, jinovatkou na všem okolo, ale také prvními slunečními paprsky. Čekal nás nádherný den. Po snídani jsme vyrazili na včera vyhlédnuté parkoviště a z něho k mohutnému masivu Peilstein, do kterého v horní části teprve začaly nakukovat první sluneční paprsky. Trochu jsme se přeskupili. Jednu dvojku tvořil Petr s Tomášem a druhou Sedlák a já. Pavel neměl nic proti tomu, abych cesty vyváděl, a tak jsem si prakticky celý den báječně užíval. Vápno až na jednu výjimku neklouzalo, jištění bylo na můj vkus až příliš mnoho a hlavně přálo počasí. Večer jsme se k autu vraceli utahaní (tedy já určitě), ale maximálně spokojení.
   Další den nás trochu postrašila předpověď počasí. Po obědě mělo pršet, ale jenom v naší oblasti. Proto mí kolegové – znalci rakouského vápna - bleskově rozhodli, že naším cílem bude jiná nádherná oblast, konkrétně Hohe Wand, vzdálená asi 45 km. Kromě proslulé visuté vyhlídky Sky Walk je oblast Hohe Wand i rájem milovníků zajištěných cest. Tak si tedy jednu ferratu zkusím také.
   Oblast jsme našli bez problémů (kluci tady již byli), na vjezdu jsme zaplatili 2,- E a naštěstí jsme našli i místo na zaparkování. Pak jsem absolvoval instruktáž o ferratách. Kdysi jsem v Dolomitech přes nějakou sestupoval, ale dnes je všechno jinak. Proto mi ani nebylo divné, že kamarádi sice vybrali cestu nejlehčí obtížnosti „A,“ ale v naprosto kolmé asi 250 metrů vysoké stěně. Trochu mě mátlo, že podle mých vědomostí na cesty A chodí osmdesátileté babky pouze s hůlkami a foťákem, ale klukům jsem věřil. Pro jistotu jsem si vzal přilbu, dvě smyčky s úvazkem a dobře jsem si utáhl tkaničky na historických botaskách. Rukavice potřebovat nebudu, stejně žádné nemám. Na ferratu A jsem se cítil skvěle připraven. Takže hurá do skal, je to asi kilák z parkoviště.
   Pod nástupem mi bylo jasné, že tu něco nehraje. Asi u pátého nýtu ve výšce 20 metrů bojoval o holý život nějaký špičkově vybavený borec. Funění a sténání prokládal maďarskými výkřiky, které jistě nebyly vůbec slušné. Kluci ho poměrně brzy předběhli, ale mně zatarasil cestu na docela dlouhou dobu. Nechal jsem mezi námi jeden volný úsek, což asi bylo takticky správné. Nešťastný borec se totiž několikrát zřítil, i když ne příliš daleko. Rozhodl jsem se, že vyrazím vpřed. Své rozhodnutí jsem oznámil průvodci zoufalého lezce, který se mnou již předtím komunikoval německy. Vyčerpaného Maďara jsem oblezl víceméně po rukách, protože ve stupech stál on. Rozhodl jsem se mu dodat optimismu a při oblézání jsem mu prozradil, že mi letos bude šedesát. Porozuměl mi hned a já pochopil, že ta informace ho zlomila. Téměř se rozplakal. No nic, musí bojovat. U jeho parťáka jsem se zastavil a pro jistotu jsem se jej optal na obtížnost cesty. Řekl mi, že je to „D“ a tam nahoře „E.“ Takže nejvyšší obtížnost. Už se těším, jak mládežníky srovnám. Po dalších asi 80 metrech dolézám k vrcholovce, kde se cesty rozdvojují a na vrchol je ještě daleko. U ní sedí mí tři rozšklebení kamarádi a než se stačím nadechnout, podávají mi plechovku Plzně. Zlobím se tedy alespoň naoko. Ale když mizí nade mnou, vzpomínám si na informaci, že nahoře to je E. Dolézám k Sedlákovi, který mi v nejtěžším místě, opravdu silně převislém, pomáhá zacvaknout jistící karabinu. Já třetí ruku nemám a můj postoj se jmenuje shyb skrčmo. Nakonec sedíme všichni čtyři na náhorní plošině a hoši začínají šacovat své bágly. Zvlášť Sedlák je vybaven skvěle. Má spoustu plechovek Plzně, Braníku a Gambrinusu. Ostatní se přidávají a tak tam sedíme, kocháme se báječných výhledem a ochutnáváme výrobky značkových českých piv. Během chvilky zapomínám na své krvavé ruce a netrvá dlouho a hochy dokonce chválím. Tedy alespoň za tu námahu, se kterou tam vytáhli ta piva. Nakonec navštěvujeme nedalekou visutou vyhlídkovou plošinu Sky Walk, která je vysunuta asi 8 metrů nad údolí. Sem lidi se závratí jistě moc nechodí.
   Zpáteční cesta vede po opravdové ferratě obtížnosti A. Je to trochu prudší turistický chodník s lany ve dvou zatáčkách, kde se chodník zužuje. Jsou tam i ty babky a dokonce i dost malé děti. Ale je to nuda, takže hoši díky za to kolmé áčko.
   Na zpáteční cestě do ČR nás chytil u Wiener Neustadt předpovězený déšť, ale v autě je nám blaze a cíl je více než slibný – hotel Thermal v Mikulově. Díky Petrovým kontaktům bydlíme gratis v útulném domečku u vinného sklípku. Do Thermalu to je asi kilometr. A v hotelu je jedna báječná atrakce, bazén s termální vodou z hlubinných vrtů. Za sto kaček se tam válíme hodinu a půl. Já pouze odpočívám, ale mládežníci si jdou lázně zpestřit saunou. Netuší, že je čeká další veselá příhoda. Sauna je totiž společná a tedy v plavkách. Naši tři borci tam ovšem vlétnou tak, jak je Pánbůh stvořil. To má za následek, že některé přítomné seniorky naoko brblají, ale ve skutečnosti obdivují vypracovaná těla svalovců z Jiskry Jablonec a snad i vzpomínají, že takto báječně vypadali ti pupkatí pánové, kteří se na lavicích válejí s nimi.
   Po bazénu nás ještě čeká vynikající večeře, pár piv a přesun do našeho domečku. Ráno uklízíme a po D 1 se řítíme domů. Nádherný zájezd s báječnými kamarády končí. Jsem utahaný, ale spokojený. Opravdu upřímně klukům děkuji za společné chvíle ve stěnách i mimo ně.
 
Libor
 
P.S.: Veškeré fotky byly zveřejněny již dříve (viz odkaz z 12.5.)

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář